Česká republika vyhlásila válečný stav. Slova, která děsí, ale která dnes znamenají jediné: bereme realitu vážně. Ocassus zaútočil na Lotyšsko a NATO aktivovalo článek 5. Cokoliv jiného by bylo zbabělé divadlo.

Ano, populace reaguje ambivalentně. Překvapení, strach, vztek. To je normální. Nenormální by bylo tvářit se, že autoritářská agrese se zastaví sama, když budeme dostatečně tiší.

Vláda se opírá o novou obrannou legislativu, kterou ještě nedávno někteří zesměšňovali jako „militarizaci společnosti“. Teď se ukazuje, že šlo o minimum nutné přípravy. Jeden samozvaný pacifista dokonce prohlásil: „Zákony o obraně jsou horší než tanky.“ Ano, přesně takhle zní kapitulace.

Otázka mobilizace se objevuje všude. Fakta jsou ale střízlivější: nikdo nechystá masové odvody. Debata se vede o cíleném povolávání záloh a odborníků. Jinými slovy: obrana státu není masový chaos, ale organizovaná odpovědnost.

První dny válečného stavu nebudou o hrdinských gestech, ale o disciplíně, informovanosti a odolnosti vůči dezinformacím. A těch bude přicházet víc než raket.

Válečný stav není selhání politiky. Je to její poslední pojistka. A dnes jsme ji museli použít.