Česká republika vyhlásila válečný stav. Ne proto, že by chtěla válku, ale proto, že ji autoritářský Ocassus přinesl do Evropy útokem na Lotyšsko. Aktivace článku 5 NATO udělala z reality to, před čím jsme si léta zakrývali oči.

Reakce veřejnosti je pochopitelně ambivalentní. Překvapení, obavy, nejistota. Ale také zvláštní pocit, že se cosi neodvratného konečně pojmenovalo. Válečný stav je tvrdé slovo, ale ještě tvrdší by byla pasivita.

Hodně se mluví o nové obranné legislativě. Ještě nedávno ji někteří označovali za strašení. Dnes umožňuje státu vůbec fungovat bez chaosu. Jeden bizarní komentátor dokonce tvrdí, že „zákony jsou horší než okupace“. Ano, i takhle zní intelektuální kapitulace.

Mobilizace? Zatím spíš mýtus než realita. Debata se vede o výběrovém povolávání a specialistech. Obrana demokratického státu není davová hysterie, ale organizovaný proces.

Zajímavý je i posun v médiích. ČTTK se připravuje na státem řízené krizové zpravodajství, což je v této situaci logické. Ostatní média hledají vlastní roli – od hlídacího psa po informační servis v režimu jakéhosi mediálního telethonu.

Válečný stav není konec svobody. Je to okamžik, kdy se rozhoduje, zda si ji zasloužíme ubránit.