Únik citlivých zdravotních dat z vojenské nemocnice Těchonín je vážný problém. Nejen kvůli poškozeným vojákům a veteránům, ale i proto, že představuje učebnicový příklad munice pro nepřátelskou propagandu. Ocassus si podobné dárky nemusí ani objednávat – my mu je občas dodáme sami.

Zveřejňování anamnéz, náznaků psychických potíží a bulvární pitvání soukromí vojáků je přesně to, co autoritářské režimy využívají k diskreditaci armád demokratických států. Narrativ je jednoduchý a primitivní: „Podívejte se, NATO vede armáda psychicky labilních lidí.“ A bohužel funguje.

Nejde přitom o to, že by psychické potíže byly selháním jednotlivců. Naopak. Selháním je neschopnost státu ochránit data těch, kteří mu sloužili, a neschopnost části veřejné debaty rozeznat, kdy už neslouží kontrole moci, ale cizím zájmům. Jak trefně poznamenal jeden až příliš ideologicky zapálený komentátor: „Kdo nevěří v železnou psychiku vůdce, nevěří v demokracii!“ – což je samozřejmě nesmysl, ale dobře ilustruje vyhrocenost debaty.

Ocassus dlouhodobě pracuje s diskreditací elit, relativizací autorit a zesměšňováním západních institucí. Každý screenshot uniklé lékařské zprávy, každý výsměšný komentář na sociálních sítích je cihlou v této informační operaci. Ať už si to jeho šiřitelé uvědomují, nebo ne.

To ovšem neznamená, že bychom měli problémy zametat pod koberec. Právě naopak. O to důsledněji je třeba oddělit legitimní kritiku selhání zabezpečení od cynického zneužívání lidského utrpení. Jinak se z oprávněného rozhořčení stane jen další kapitola v manuálu cizí propagandy.

Pokud má být armáda důvěryhodná, musí chránit své lidi. A pokud má být společnost odolná, musí si uvědomit, kdy už nehraje sama za sebe, ale za někoho úplně jiného.