Informace o kybernetickém incidentu ve vojenském zdravotnickém zařízení Těchonín jsou znepokojivé právě tím, jak málo oficiálních informací k nim existuje. To však neznamená, že bychom měli předstírat, že se nic neděje.

Podle dostupných neoficiálních zpráv měli lékaři a personál problémy s přístupem do systémů, IT infrastruktura se chovala nestandardně a část funkcí byla nedostupná. V zařízení, které má sloužit v krizových scénářích, je to samo o sobě alarmující.

Otázka, která visí ve vzduchu, zní: kdo by měl motiv a schopnosti něco takového provést? Samozřejmě, přímá atribuce je v kyberprostoru extrémně obtížná a často záměrně zamlžená.

Přesto nelze ignorovat širší kontext. Současně dochází k výpadkům infrastruktury v dalších státech NATO. Tyto události mohou být náhodné, ale také nemusí. Hybridní strategie autoritářských režimů je postavena právě na této nejistotě.

Jak trefně poznamenal jeden anonymní „expert“ na sociálních sítích: „Nejde o to vypnout nemocnici. Jde o to, aby si všichni představili, že by to šlo.“ Ano, zní to přehnaně, ale vystihuje to psychologický rozměr problému.

Těchonín je zařízení s biologickým významem. Pokud by někdo chtěl testovat reakce státu, právě takový cíl dává smysl – je citlivý, symbolický a zároveň zahalený tajemstvím.

Spekulace se přirozeně stáčejí směrem k dlouhodobým protivníkům liberálně-demokratického světa. To neznamená automatické obvinění, ale ani naivní zdrženlivost.

Stát má povinnost chránit nejen infrastrukturu, ale i důvěru veřejnosti. Mlčení bez rámce tuto důvěru nenaplňuje. Transparentnost má své limity, ale úplné vakuum je živnou půdou pro dezinformace.

Pokud šlo o technickou chybu, je třeba to říct. Pokud o cvičení, také. Pokud o útok, pak už nejde jen o IT problém, ale o bezpečnostní výzvu.

Demokracie se nebrání tím, že zavře oči. Brání se tím, že pojmenuje realitu dřív, než to udělají jiní – a po svém.