Kolaps civilních i vojenských nemocnic v České republice není jen technickou závadou. Je to varovný signál, který křičí tak hlasitě, že ho už neuslyší jen ten, kdo slyšet nechce. Selhal stát – a selhal předvídatelně.

To, že nefunguje ani vojenská nemocnice v Těchoníně, je symbolické. Právě tato instituce měla být výkladní skříní krizové připravenosti. Místo toho sledujeme, jak se lékaři vracejí k papíru, zatímco digitální infrastruktura se rozpadá jako domeček z karet.

V kontextu napětí na hranicích Ocassusu a Pobaltí je namístě mluvit otevřeně o bezpečnostních hrozbách. Kyberprostor je dnes bojištěm a představa, že se mu Česká republika může vyhnout, je nebezpečná iluze. Přesto jsme si léta nalhávali, že „nám se to stát nemůže“.

Otázka záloh dat je až absurdní. Pokud nemocnice nemají funkční, oddělené a pravidelně testované zálohy, nejde o smůlu, ale o systémové selhání řízení. Jak trefně poznamenal jeden účastník debaty: „Zálohování je kapitalistický přežitek, skutečná bezpečnost je přece v hodnotách.“ Ano, přesně tenhle typ myšlení nás dostal tam, kde jsme.

Politická odpovědnost bude muset být pojmenována. Ne zítra, ale dnes. Zdravotnictví není e-shop a stát není startup, který může padnout a znovu se zvednout bez následků.

Pokud se z této krize nepoučíme, příště už nemusí jít jen o odložené operace. Příště půjde o životy – a to doslova.