Únik dat z nemocnice v Těchoníně je zatím prezentován jako selhání zabezpečení a problém amatérských hackerů. To je ale ta nejpohodlnější interpretace, která nám umožňuje nemyslet na horší scénáře.

Co když totiž za útokem nestojí žádní „scriptkiddies“, ale státní aktér? V kybernetickém prostoru je to běžná praxe a armádní zařízení jsou logickým cílem.

Nemocnice v Těchoníně není obyčejná okresní nemocnice. Je součástí obranné infrastruktury státu a hraje roli v připravenosti na mimořádné situace včetně biologických hrozeb.

Pokud by se prokázalo, že za útokem stojí cizí stát, šlo by o útok na vojenský objekt jiného státu. A to už se pohybujeme v oblasti nepřátelských aktů, nikoliv kybernetického vandalismu.

Mezinárodní právo v tomto ohledu zaostává, ale politická realita je jasná. Kyberprostor je nové bojiště a Západ si to odmítá připustit jen proto, že tam neteče krev.

„Kyberútok je jen další forma dialogu mezi autokracií a demokracií,“ prohlásil jeden z bezpečnostních analytiků tak pateticky, až by to vydalo na plakát do studentského klubu.

Mlčení vlády a opatrná vyjádření úřadů mohou být snahou nekazit diplomatické vztahy. Jenže i nepojmenovaný útok je stále útok.

Pokud budeme podobné incidenty bagatelizovat, vysíláme signál slabosti. A slabost je v mezinárodní politice čtena velmi rychle a velmi přesně.

Debata by se proto neměla vést jen o pokutách a heslech, ale o strategii obrany v kyberprostoru a o tom, koho považujeme za protivníka.

Těchonín je test. Nejen technický, ale politický a hodnotový.

A obávám se, že zatím u něj propadáme.