Když se v médiích objeví slovo hacker, část společnosti automaticky sahá po vidlích. Přídavné jméno „etický“ ale tuto zkratku narušuje – a je to dobře. Právě etičtí hackeři dnes často suplují to, co by měl dělat stát: aktivně chránit digitální infrastrukturu.

Z bezpečnostních kruhů máme informace, že skupiny etických hackerů napojené na komunitu kolem CVD (Coordinated Vulnerability Disclosure) měly v posledních měsících upozorňovat státní instituce na závažné zranitelnosti. Nejčastěji se mělo jednat o systémy ve zdravotnictví, kde mohou mít výpadky nebo úniky dat fatální dopady.

Oficiálně se o tom nemluví. Ne proto, že by šlo o dezinformace, ale proto, že by to odhalilo nepříjemnou pravdu: stát často neví, co má děravé. A už vůbec neví, jak rychle to opravit.

Samozřejmě, že se ozývají i hlasité ideologické výkřiky. Jeden anonymní „obránce suverenity“ na síti X například napsal, že „etický hacker je trojský kůň globalistického digitálního imperialismu“. Ano, přesně ten typ věty, u které si člověk říká, zda už to není parodie.

Ve skutečnosti jde o jednoduchou věc. Buď budeme etické hackery vnímat jako partnery, nebo budeme dál předstírat, že naše systémy jsou neprůstřelné – dokud je někdo skutečně neprostřelí.

V době, kdy autoritářské režimy investují obrovské prostředky do kybernetických útoků, je odmítání domácí odborné pomoci luxusem, který si demokratická společnost nemůže dovolit.