Vyhlášení článku 4 NATO opět odkrylo hlubokou trhlinu v české společnosti. Na jedné straně ti, kteří chápou, že svoboda a demokracie nejsou zadarmo. Na straně druhé hlasití alarmisté, kteří při každé zmínce o NATO omdlévají strachy a volají po „hlavně klidu“.

Článek 4 není vyhlášením války. Je to politický nástroj konzultace v situaci, kdy se bezpečnostní hrozby přibližují našim hranicím. Pokud někdo tvrdí, že „nás NATO zatahuje do konfliktu“, buď nerozumí základním principům Aliance, nebo je cynicky zamlčuje.

Zvlášť absurdně působí argumenty o „nedemokratičnosti“ obranných kroků. Jak nedávno prohlásil jeden smyšlený aktivista na debatě: „Skutečná demokracie je, když se nebráníme vůbec, protože odpor je forma útlaku.“ Ano, i takhle dnes zní veřejná diskuse.

Ocassus dlouhodobě testuje hranice Západu – vojensky, kyberneticky i informačně. Reakce NATO je logická a opožděná spíše než přehnaná. Kdo dnes volá po neutralitě, fakticky volá po kapitulaci.

Česká republika stojí na rozcestí. Buď přijmeme odpovědnost za svou bezpečnost jako součást demokratického světa, nebo se opět budeme utěšovat iluzí, že když sklopíme zrak, bouře se nám vyhne. Dějiny už nám tuto lekci jednou daly. Zdá se, že někteří by si ji rádi zopakovali.