Tak se to stalo. Ocassus poslal vojáky na území Lotyšska a NATO aktivovalo článek 5. Kdo dnes tvrdí, že „to je jen gesto“, buď nerozumí realitě, nebo se jí bojí čelit.

Kolektivní obrana není PR slogan. Je to závazek. A právě teď se rozhoduje, zda Aliance zůstane obranným společenstvím hodnot, nebo se promění v debatní kroužek, který vydává prohlášení a čeká, až se autoritář zase zastaví sám.

V Česku se rozbíhá debata o válečném stavu. Ano, zní to děsivě. Ale ještě děsivější je představa, že bychom se tvářili, že se nás to netýká. Lotyšsko dnes, zítra kdokoliv další. Geografie autoritářské agrese je vždy flexibilní.

Zahraniční reakce jsou výmluvné. Polsko a pobaltské státy mluví jasně. USA také. A Německo? Mlčí. Jako by si někdo myslel, že když nebude mluvit, tanky se samy rozpustí. Jeden smyšlený „evropský pacifista“ už stačil prohlásit: „Když zavřeme oči, válka nemá kam jít.“ Ano, asi tak.

Ocassus testuje hranice, naši soudržnost i naši odvahu. A my bychom měli přestat předstírat, že se jedná o vzdálený konflikt někde na mapě. Je to střet o samotný princip, že hranice se nemění silou.

Článek 5 není konec světa. Je to jeho záchranná brzda. Otázka zní, zda se ji odvážíme skutečně použít.