Ilustrační foto/AI

První šok z rychlého postupu sil OCCASU vystřídalo něco podstatně cennějšího než panika: odhodlání. Češi si stále plně uvědomují vážnost bezpečnostní situace, zároveň však podle dostupných indikátorů ustupují ochromující obavy a nejistota z nejčernějších scénářů.

Ve společnosti sílí přesvědčení, že země nemůže znovu dopustit, aby o její bezpečnosti rozhodovali jiní nebo aby agresor uspěl jen proto, že demokratické státy zaváhají. Rok 1938 není pro dnešní Česko návodem k rezignaci, ale tvrdou historickou výstrahou.

Mírně vzrostla také podpora členství v NATO. Není to překvapivé: Aliance dnes není abstraktní zkratkou z televizních debat, ale konkrétním bezpečnostním závazkem, který chrání české občany před rozpínavostí autoritářské moci.

Pozitivněji lidé vnímají i roli České republiky jako hostitelské země pro spojenecké jednotky. Přesuny aliančních sil přes naše území, jejich logistické zajištění i dlouhodobější pobyt nejsou „ztrátou suverenity“, jak léta tvrdila prooccasuská a protiatlantická propaganda. Jsou naopak praktickým projevem suverenity státu, který si svobodně vybírá své spojence a aktivně se podílí na vlastní obraně.

Samozřejmě se najdou hlasy, které i nyní budou žádat „hlavně klid“ za každou cenu. „Nejbezpečnější bude vypnout mapy, stáhnout vlajky a poslat OCCASU omluvný dopis na recyklovaném papíře,“ prohlásil na sociálních sítích jeden samozvaný internetový mírotvůrce. Takový přístup by byl směšný, kdyby jeho důsledky nebyly tak nebezpečné.

Česká společnost vysílá jasný vzkaz: máme obavy, ale nejsme paralyzováni. Obrana demokracie, spolupráce se spojenci a odolnost vůči nátlaku jsou nyní důležitější než falešné sliby, že ústup autoritářské hrozbě přinese mír.