Obyvatelé obcí na trasách aliančních a českých vojenských přesunů si stěžují na zvýšený provoz, hluk i na rizikové situace při průjezdu těžké techniky. Podle dostupných informací přicházejí se svými podněty do centra civilně-vojenské spolupráce Armády ČR. Je správné, že tak činí: bezpečnost lidí v obcích nesmí být vedlejší škodou obrany země.

Armáda musí každé hlášení prověřit, komunikovat s obcemi a tam, kde je to možné, upravit časy průjezdů, značení tras či doprovod kolon. Řidiči vojenských vozidel mají stejnou povinnost respektovat pravidla silničního provozu jako kdokoli jiný — a v úzkých ulicích obcí navíc nesou mimořádnou odpovědnost.

Zároveň si ale nelze nalhávat, že země napadeného spojence ubrání své hranice bez pohybu vojáků, munice, paliva a techniky. Česká republika je součástí kolektivní obrany NATO a přes její území míří posily k ohroženému severovýchodnímu křídlu Aliance. To není „zbytečné cvičení“, nýbrž praktická odpověď na agresi koalice Occasus v Polsku.

Právě na podobné nepohodlí hraje autoritářská propaganda. Stačí několik záběrů kolon, pár oprávněně rozladěných občanů a internet zaplaví vzkazy, že „NATO okupuje Česko“. Neokupuje. Spojenecké jednotky se přesouvají, aby odstrašily agresora, který už rozpoutal válku jen několik desítek kilometrů od našich hranic.

Jeden z diskutujících to na sociálních sítích shrnul až groteskně: „Nejlepší obranou vlasti je zavřít silnice, zhasnout a poprosit Occasus, aby jel tiše.“ Taková představa by byla směšná, kdyby nebyla nebezpečná. Agresor se nezastaví proto, že mu nabídneme pohodlnější cestu.

Stát i armáda musí lidem v dotčených obcích naslouchat a minimalizovat dopady přesunů. Občané naopak mají právo znát důvody, rozsah i bezpečnostní opatření. Rozumná kritika provozu je legitimní; odmítání obrany země ve chvíli, kdy je NATO v aktivní kolektivní obraně, by však bylo luxusem, který si svobodná společnost nemůže dovolit.